El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pondělí, 29.09.2014., 22. den: Rabanal del Camino - Molinaseca, km
Pamatuji si téměř každý metr této etapy. Krok co krok se i nyní zastavuji, abych zvěčnil to nádherné panorama, kterým jsme obklopeni. A taky na tomto úseku leží Manjarín, místo, kde se mi vloni podařilo setkat a krátce pohovořit s Tomásem, posledním templářem na trase pouti. Jestlipak se s ním opět uvidím, jako s Davidem? Včera jsem se velmi unavil ale zdá se, že jsem se dobře vyspal. Ráno totiž vstávám odpočinutý. Vypiji dvě sklenice čaje a ještě ve tmě vykročím na pravděpodobně nejhezčí úsek pouti. Doufám, že v loňském albergu v Molinaseca bude místo. Pokud se slunečné počasí přes den vrátí, budu si moci vyprat veškeré šatstvo. Podmínky v tamější zahradě jsou k tomu příznivé.
Stopy včerejší bouřky jsou viditelné, cesta se místy proměnila v úzká a dlouhá jezírka. Naštěstí se jim lze po vedlejším travnatém terénu vyhnout. Na jednom místě, na plochém skalnatém povrchu je z kamenů o velikosti pěsti vyloženo velké srdce. Nápis z menších kamenů uvnitř něho už není čitelný a tak z nich vypíši Evino jméno, co když si ho všimne. Podle jejích vzkazů na Facebooku je za mnou o zhruba dva dny chůze. Snad to za tu dobu nikdo nezmění.
Slunce vychází před Foncebadónem, vesnicí před několika lety zcela opuštěnou avšak díky rostoucí popularitě Camina v těchto letech opět pomalu oživající. Řetězec hor za mnou se zatřpytí v paprscích slunce a údolí zakrývá rozlehlá a tlustá peřina mlhy. Cesta nepřetržitě stoupá, ale cítím se skvěle. Po tom včerejším přehnaném pochodování nezůstala ani stopa. U Cruz de Ferro, u Železného kříže je teď můně poutníků než minule, přesto je třeba chvíli počkat, než se ti, co přišli přede mnou zvěční s tímto vysokým dřevěným sloupem, na jehož vrcholu je sotva viditelný, kovový kříž. Poté, co se dotane řada i na mne, odeberu se na lavičku před nedalekým domečkem, sundám propocený svetr a pokoučím se ho trochu vystavit slabým ale přece jen již mírně hřejícím paprskům slunce.
V Manjarínu Tomáse nevidím. Vyptávám se na něho a dozvím se, že odešel na nákupní cestu. Dlouho se tu proto nezdržím. Jen poprosím kolemjdoucího Korejce aby mě vyfotil před tabulkami ukazujícími počet kilometrů do všech koutů světa. Podle jedné z nich je to do Santiga odtud ještě 222 km. Tady, v nadmořské výšce 1500 metrů, je počasí nádherné, avšak jak postupně sestupuji do mlhy před El Acebo, v propoceném a chladnoucím svetru je mi stále větší zima. Před vesnicí se zastavím, vloni jsem tu narazil na nezajištěné wifi, které k mé radosti funguje i nyní. Třesouce se zimou dávám o sobě rychlou zprávu na Facebook. Přitom mi dojde, že wifi patří patrně baru na začátku vesnice. Vloni jsem to místo vynechal, teď mi přichází nadmíru vhod si tam zasednout. Svléknu si provlhlý svetr, dám si kávu s mlékem, pojídám k ní svoji vyschlou bagetu a s teplým hrníčkem v rukou se snažím trochu se prohřát.
Je tu čilý ruch, poutníci si co chvíli podávají kliku. Naštěstí jsem si našel výborné místečko u malého stolku nedaleko dveří, odkud to celé dění sleduji. Jeden Francouz si umínil koupit nápoj z automatu mezi vchodem a mám stolkem. Trpělivě do něho vhazuje mince a pak je tam zas a znova láduje, poté co dole vypadávají. Nevzdává to, vyndává bankovku, co když ta umíněná mašina má v oblibě ty, ale ani s ní neuspěje. Teprvé poté to vzdává. Odchází ale s tak klidným výtazem ve tváři, jako by býval obsloužen. Já bych si na jeho místě určitě zaklel anebo pořídně kopl do té mašiny. Krátcé poté Francouze vystřídá u automatu Korejec. Zřejmě nebyl svědkem předchozí scénky, jelikož i on se pokouší. Mnohem rychleji však dojde k závěru, že to nemá cenu. Zavítá sem i Luís, členka jedné jiho-africké misijní skupiny. Je to žena odhadem zhruba mého věku. Je trochu divná, vlasy má ostřihané úplně nakrátko, včetně čela zepředu zakrytého širokou čelenkou. Když jsem ji potkal poprvé, pochválil jsem její krásné modré oči. Ona se rozpačitě usmála, přitom na mne vycenila svůj příšeně špatný chrup a zázrak byl ten tam.
Sedím tu nezvykle dlouho, nechce se mi navléknout si studený a neuschlý svetr. Pokud však nechci pochodit stejně jako v Rabanalu, musím vykročit. Na svahu za El Acebo se na chvíli zastavím u osamělého stromku, stojícího vedle stezky a vzpomenu na k smrti unaveného Němce, která tam vloni ležel. Jak asi dokončil ten den svů zpáteční pouti? Na zbytek té krutě se svažující a skalnaté cesty za Riego del Ambros jsem tentokrát duševně připraven. Vím, že Molinaseca se objeví až na posledních dvou sech metrech. Do albergu Santa Marina na opačném konci Molinaseca dorazím včas a stejně jako vloni se mi dostane místa v prostorné 12-lůžkové ložnici přímo pod střechou. Většina postelí je ještě prázdná a tak si mohu vybírat. Tentokrát si radši zvolím jednu postranní postel, ta loňská vedle dveří byla příliš na ráně procházejícím poutníkům. Později zjišťuji jedinou neb´výhodu volby -vedle mé "nové" postele není zásuvka. Odeberu se do suterénu a po sprše pak do zahrady, kde se vypořádám s tou horou nevypraného šatstva, která se mi za dva dny nahromadila. Mezitím několikrát pendluji mezi přízemím a podkrovím, protože na to či na ono zapomenu. Slunce září o stošest, věci mi pěkně schnou, nic mi tedy nebrání dát si dal dobře zasloužené pivo. S půllitrem v ruce vyjdu na venkovní terasu - a kdo jiný tam nesedí než Ad, kterého jsem zase dva dny neviděl.? A v jeho společnosti i ta hezká blondýnka a její matka, se kterými jsem se setkal v Hospital de Órbigo. Nina Sofia a její matka Annemarie jsou z Vancouveru, mama však pochází z Rakouska. Cestu podnikají na památku jejich nedávno zesnulé matky, resp. babičky.
Teď je tu ovšem, místo smutku, spíš na místě radši dobrá nálada. Dám se proto do vyprávění, jak jsem před před svou první poutí začal přípravu tím, že jsem ze skříně vyndal všechny své spodky, po jednom kuse je zvážil na digitální kuchyňské váze a vybral dvoje, které byly o 1-2 gramy lehčí než ostatní. Už i tato historka vyvolala smích, ale abych tu dobrou náladu ještě vystupňoval, prozradím, že doma vyvěšuji prádlo spolu se svou manželkou a přitom jsem si všiml, že její kalhotky jsou z látky tenčí, a tedy i lehčí, a - co je mnohem důležitější, rychleji schnou. Jen jejich užší přední část a jemně krajkovitá obruba mi zabránila v tom, abych jí dvoje šlohl :D. To už se všichni tři řehtají na celé kolo a mně se zmocňuje pocit, že tito lidé se mi stali velmi blízkými. Věřím, že se s nimi během toho týdne, který nám ještě z pouti zbývá, určitě mnohokrát setkám.
Adovi došly peníze a já se taky chci podívat do městečka, jehož prohlídku jsem minule totálně vynechal. S dámami se proto rozloučíme a jdeme hledat ATM. Ad potom zůstane ve městě, chce se tam i navečeřet. Já jsem si kvůli příznivé zkušenosti z loňska už při příchodu do albergu zaplatil večeři, teď toho trochu lituji. Nakonec jsem ale pochodil taky dobře, večeře o třech chodech s kvalitním červeným vínem byla vydatná. Naproti mě se usadil americký učitel teologie a ačkoliv se náš světový názor velmi lišil, dobře jsme si popovídali. Snad i díky tomu, že jeho výslovnost byla perfektní. Nezbylo pak již nic jiného, než se připravit na zítřek, zabalit si věci a určit si cíl následujíí etapy. S největší pravděpodobností budu i zítra kopírovat loňskou etapu. Villafranca del Bierzo je podle mne nejhezčím městem na celém Caminu, ani za nic bych ho nevynechal.